Van Anh Tranová

Kdysi jsem se bála vlastního stínu, akceptovala jsem svůj strach a vkročila do neznáma. Díky tomu mám přátelé. z různých koutů zeměkoule a vytvářím si svět, ve kterém chci žít.

Jmenuju se Vân Anh, české jméno je Káťa, ale představuju se jako Vee. Měla jsem problém se identifikovat kdo jsem. Byly časy, kdy jsem se za každou cenu chtěla identifikovat jako Češka, následovalo pak období, kdy jsem chtěla poznat svojí vietnamskou část mého já, které jsem dlouhu chvíli potlačovala a styděla se za ni. Aby toho nebylo málo, tak jsem se ptala jaký je smysl života a jaké profesi se chci zabývat. Chtěla jsem být bioložka, ekonomka, výtvarnice, a pak jsem se rozhodla jít na architekturu, ale stále mi vrtalo hlavou, jak může člověk udělat velké životní rozhodnutí, aniž by věděl, co je pro něj to pravé? Pořádně jsem nevěděla, v čem můžu vynikat a být užitečná. Jak jsem mohla dělat životní rozhodnutí, když jsem netušila, co je tam “venku”? Měla jsem na mysli skutečný svět a ne ten, který jsem viděla z digitálního světa.

V hlavě jsem měla spoustu nejistoty a otázek, ale věděla jsem, že chci na sobě zapracovat, a že nechci žít život, který bych jednou později litovala. Navzdory nesouhlasu rodičů jsem odešla z univerzity a vydala se do země, kde jsem neznala jazyk a žila s lidma, se kterýma jsem se dřív nesetkala. Když jsem se po dvou letech vrátila zpět do Čech, tak jsem se cítila více jako Italka než Češka. Od té doby cestování a setkávání s lidma (které mě dříve tolik děsilo) se stalo způsobem sebepoznání a poznávání světa.

Stále pořádně nevím, co budu dělat ve svém životě, ale díky tomu, že jsem vykročila ze své komfortní bubliny, získala jsem také univerzální schopnosti, které mi pomůžou vynikat v jakékoliv profesi, které si vyberu. Cítím se více sebevědomá! Tohle sebevědomí jsem nabyla díky sebepoznání, ze zvědavosti, z radosti se učit od lidí, ze zážitků a z lidských příběhů. Ale kde jsou mé vietnamské kořeny? Náhoda přeje těm, kteří se snaží. Dnes vím, že aby člověk uspěl, musí být proaktivní, a tak vyhledávám příležitosti nebo si je sama vytvářím, abych se neustále vyvíjela. Obklopila jsem se lidmi, kteří se ptají na to samé, a díky tomu jsem pochopila, že mít vietnamské kořeny s sebou přináší řadu výhod. Třeba vietnamské oslavy a svátky!

Momentálně studuji na fakultě humanitních studií na Karlově Univerzitě. Žila jsem dva roky v Itálii během pandemie COVID-19, kde jsem dobrovolničila, a poté se stala koordinátorkou a tutor pro program Evropský sbor Solidarity v Itálii. Během toho jsem realizovala řadu společensky prospěšných akcí ve spolupráci s Eastern Partnership, Dům zahraniční spolupráce a městským úřadem v Itálii. Následně jsem v ČR realizovala se čtyřčlenným týmem 12 měsíční Solidární projekt „Roots of the Future“, který dává za cíl překlenout mezigenerační a mezikulturní rozdíly skrze příběhy a aktivit neformálního vzdělávání.