Thi Hai Anh Tranová

Dcera, pro své milující rodiče.

Určitě to znáš. Snad každý banán z nás. Naši rodiče se do Čech přistěhovali s tím, že chtěli vybudovat pro nás lepší budoucnost a podmínky. Jak to ale vnímáme my? Co chceme my? To je už jiná věc…

Hodně jsem nad vším přemýšlela a chtěla bych ti říct svůj příběh, snad můžu být tvojí inspirací nebo motivací, anebo mi můžeš říct, jak to máš a vnímáš ty sám.

Chápu, jakou lásku k nám mají rodiče. Chtějí pro nás chtějí jen to nejlepší. Vidím to i na svých rodičích, i když jsem to dlouho neviděla. Od 12 let jsem začala svým rodičům pomáhat, musela jsem každou sobotu a neděli do sapy. Pamatuju si, jak se ostatní v mé době na střední škole scházeli a nebo chodili na akce, na který jsem nikdy nemohla. Jednou z nich byl i Banán fest. Nikdy jsem na něm nebyla, protože se konal v sobotu, a v sobotu jsem vždycky pracovala. A teď jsem tady, píšu svůj příběh na Banán Fest. :))

Pracovat s rodiči, zejména s mamkou, bylo pro mě emocionálně náročný. Za každou chybu, i tu malou, mě trestala a nadávala mi. Postupně jsem začala kvůli tomu mít deprese a cítila se na tomhle světě totálně NA NIC. Úplně zbytečně. Neschopný, hloupý a pomalý člověk. Každé její slovo se do mě víc rylo a rylo. Začala jsem sama ptát, proč na tomhle světě žiju. Jaký je PURPOSE? Každý z nás se do této fáze dostane, nebo si to už zažil.

Nikdy mě nechápali, mám přece všechno: domov, jídlo, teplo, světlo, zdravé rodiče, … Tak proč bych měla trpět depresemi? Vietnamci mají často vysoké nároky na své děti. Srovnávají tě s ostatními a nadávají ti, jak seš na nic atd. Rodiče si neuvědomují, že by svým dětem měli více věřit a dávat jim to najevo. Tím rozkveteš mnohem víc.

Obchod na Sapě jsme měli dlouho. Pomáhala jsem od skladu, po věšení oblečení, prodeje, zabalování a komunikací se zákazníky. Čím víc jsem viděla jejich těžkou práci, tím víc jsem tam pro ně chtěla být. Viděla jsem co díky nim mám, ale také jaké úsilí je to stálo. Pravda je, že jsem tohle nikdy nechápala. Měla jsem pocit, že investuju čas do něčeho, co je pro mě nesmyslný. Chtěla jsem se rozvíjet, najít si svojí cestu. Docela jsem váhala, jestli to co máma říká, je pravda, že mám budovat, pevný základ, to co mám před sebou a nebo nabírat zkušenosti někde jinde. Dost jsem se díky mamce naučila a získala dobré zkušenosti, který si hodně lidí nechává pro sebe.

Pomáhám svým rodičům dodnes a je mi 22. Před pár lety si mamka spnila sen a otevřela si krásnou veganskou restauraci na Praze 7. Je to restaurace s nádechem Asie, která mi postupně přirostla k srdci - An Veganteria. Managuju restauraci a společně s mamkou budujeme brand a místo, kde se zákazníci mohou dobře, zdravě a chutně najíst. Chodí k nám i “nevegani” a říkají, že by chuťově vůbec nepoznali, že jídlo je bez masa. Mamka otevřela restauraci s myšlenkou, abychom měli později ve svých 20 letech lepší život, příjem a společně to spojit s dobrou věcí pro komunitu, pro svět i pro zvířata. Konečně jsem si našla svoji práci, kde mám dobrý kolektiv a dobré podmínky a nemusím být neustále v restauraci nebo na sapě, ale jsem schopná i tak společně s rodinou budovat značku a pracovat na svých projektech.