Michal Hoang Tiep

Přestože už nějakou dobu žiji a pracuji jako lékař v Rakousku, srdce mě stále táhne zpět do Čech. Rozum a výplatní páska mi sice říkají něco jiného, ale mám silné pouto k této zemi. Jsem součástí druhé generace Vietnamců v ČR a moje kořeny sahají hluboko do české půdy. Vyrůstal jsem v 90. letech v Chebu, kde jsem prožil krásné dětství. Chodil jsem k české babičce, trávil čas v přírodě, sbíral houby a borůvky, a pomáhal rodičům na jejich stánku. A i dnes, občas, se stále na stánku ocitnu a vzpomínám na ty dny. Moje dětství bylo prosté, ale bohaté na zážitky. Tancoval jsem na diskotékách na Michala Davida a radoval se z každého okamžiku, který jsem prožil v české škole, od školky až po střední školu.

Cítím se jako Čech, ale zároveň se v mé identitě mísí vietnamská kultura. Mám k tomu vietnamskou historii, jazyk a tradice, ale zároveň cítím silnou vazbu na české prostředí, v němž jsem vyrůstal. Jsem prostě „banán“, jak se často říká – uvnitř cítím příslušnost k oběma kulturám, ale na povrchu jsem Čech. Můj život je plný rozhodnutí, která jsem činil, a vím, že v tu chvíli byla správná. Například jsem si ve studovně na 1. LF sedl k slečně, která se později stala mou ženou, a se kterou mám dnes dceru Aničku. Během svého studia medicíny jsem poznal mnoho kamarádů, kteří mě podporovali v těžkých chvílích, a to mě naučilo, jak důležité je mít kolem sebe lidi, kteří vám rozumí.

Studium medicíny nebyla procházka růžovou zahradou. Povolání lékaře je stresující, ale zároveň nádherné. Hřejivý pocit vděčnosti od příbuzných, když někomu zachráníte život, je nezměrně hodnotný. Ale stejně tak se setkávám s lidmi, kteří jsou nevyléčitelně nemocní, a od nich jsem se naučil, jak vzácný je každý den. Tito lidé mi ukázali, jak důležité je žít smysluplně a ne jen přežívat. Mnozí z nich v posledních chvílích svého života pláčou kvůli věcem, které neřekli nebo neudělali. Tato zkušenost mě formovala a dává mi sílu vážit si života a vnímat každý okamžik s vděčností.