V ČR jsem od svých 2 let. Vyrůstala jsem v Teplicích, u své “české babičky” v menší obci Proboštov. Dodnes jsem vděčná za to, že mě rodiče nenutili jít na ekonomku. Po maturitě na teplickém gymplu jsem se rozhodla pro grafický design na Prague College – nejlepší lektoři, které jsem si mohla přát. Během studia jsem se snažila věnovat dost věcem. Pracovala jsem v grafickém studiu na Sapě, kde jsem se učila jednat s klienty nad reklamními cedulemi večerek a restaurací; kreslila návrhy svateb, ale i pořádala eventy – koncerty pro Vietnamce. Začala jsem se i více věnovat problematice integrace Vietnamců do české společnosti. Po promoci jsem chvíli pracovala v české firmě na obalový design. Stále nám ale s kamarádkou ležel v hlavě problém vietnamských maminek a dětí ve školkách v Praze a zároveň ten smutný fakt, že ztrácíme svoje vietnamské kořeny. Rozhodly jsme se tedy otevřít školku pro vietnamské děti – “Talent”, která je bude připravovat na český vzdělávací systém, učit je českému jazyku, zvykat si na české jídlo, slavit české svátky, ale zároveň jsme dětem chtěly zachovat naše vietnamské zvyklosti, naučit je vietnamským tradicím a svátkům. Měly jsme 6 skvělých učitelek, které do Talentu daly celé srdce. Projekt běžel bohužel jen 2 roky, protože byl finančně náročný. Nikdy toho ale nebudu litovat. Během té doby jsme vymyslely vlastní učební metodiku a myslím, že jsme tím pomohly rodinám. Děti se učily hodně rychle a jejich nástup do státních školek byl bezproblémový. Hlavně jsme chtěly posílit jejich osobnosti, aby se nestyděli za to, kým opravdu jsou. Každý banán podle mě zjistí v nějakém věku, někdo dříve a někdo později, že není vlastně “až tolik český” a začne mu chybět část sebe, ta vietnamská část. Já jsem hrdá na to, že jsem Vietnamkou a nejvíc jsem šťastná za své rodiče, kteří mě vždy podporovali v mých rozhodnutích.
