Když jsem byla malá, ráda jsem si hrála na paní učitelku, vytahovala svoje staré sešity z první třídy a četla z nich svým plyšákům… Že bych se stala učitelkou?
Pak jsem taky ráda sledovala telenovely, korejský dramata a hudební pořady a snila jsem o tom, jaké by to bylo, stát na pódiu a být zpěvačkou nebo herečkou.
Když jsem se měla ve svých 15 letech rozhodnout, na jakou střední mám jít, nevěděla jsem! Nevěděla jsem, co chci v budoucnu dělat, protože jako většina banánů jsem byla od malička vedena k tomu, abych se učila co nejlépe, měla co nejlepší známky a pak se mohla třeba stát doktorkou, právničkou, ekonomkou… prostě profese a povolání Vietnamci uznávané. Profese jako třeba zpěvačka, herečka, nebo dělat něco uměleckého směru, to bylo tabu! To by nás v budoucnu neuživilo, jak říkají rodiče banánů!
Po střední, když jsem se měla zase rozhodovat, kam dál na vysokou, také jsem nevěděla! Co jsem však věděla bylo, že teda doktorkou nebo právničkou rozhodně nechci být, a jediné, co zbývalo na seznamu, je ekonomika. Klasická volba všech banánu, kteří neví, co by. 
Někdy je těžký studovat něco, co vám není blízké a s vědomím, že to prostě dělat nechcete, ale snažíte se jen kvůli svým rodičům, jen proto, abyste je nezklamali, když už oni toho tolik obětovali pro vaši lepší budoucnost.
Vyzkoušela jsem různé práce v korporátu, ale nakonec jsem skončila, tam kde mí rodiče začínali. Na tržnici!
Momentálně s bratrem máme vlastní kancelář v pražské tržnici SAPA, kde poskytujeme služby v oboru daní a účetnictví, takže ta ekonomika byla přeci jenom k něčemu dobrá.
Každopádně si myslím že, můj proces zrání je ve fázi hledání se, stále se hledám a hledám.
Jen je škoda, že má generace nebyla moc vedena a podporována v tom, v čem bychom mohli být dobří nebo v čem jsme talentovaní.