Hoa Anh Nguyenová

Pamatuju si, že když jsem byla malá, chodívala jsem s mamkou po lékárnách a říkala jsem jí, že bych nechtěla být lékárnicí až budu velká, protože bych nebyla schopna si zapamatovat to množství léků a informace k nim. V maturitním ročníku jsem nevěděla co se sebou, co mě baví a v čem jsem dobrá. Jen jsem věděla, že rodiče ze mě nebo z bráchy chtěli mít lékaře, tak mě k tomu i směřovali. Takže jsem si podala přihlášky na medinu, farmacii a ekonomii (jako záchranu). Pamatuju si, že tehdy na gymplu mi učitelka chemie řekla, že nemám na to studovat jakýkoliv zdravotnický obor. Trochu mě to demotivovalo a byla jsem rozhodnutá, že kdyby medina nevyšla, šla bych stopro na ekonomku. Na medinu jsem se nakonec opravdu nedostala, ale rodina mě přesvědčovala o tom, že ekonomika nemá takový potenciál jako farmacie. Zase jsem poslechla rodinu, i když mi v hlavě stále zněl hlas chemikářky. Ten hlas mě doprovázel celé studium, ale spíš to teď byl pohon k tomu dokázat, že chemikářka neměla pravdu. Škola byla dost náročná, ale nelituju toho.

A teď druhým rokem mě najdete v jedné z pražských lékáren na výdeji na recept. Práce lékárníka (jako každá jiná práce s lidmi) je vyčerpávající, ale vidím, že má smysl, když mi pacienti řeknou, že se ke mně rádi vracejí, že jsem jim dobře poradila, nebo že mi fandí. To mi dodává v práci energii a filtruju ty nepříjemné pacienty. Na druhou stranu beru tyto konfliktní pacienty pozitivně, protože se aspoň v těchto situacích zocelím, snažím se nebrat si jejich narážky osobně a nenechat se vyprovokovat. Naštěstí tito pacienti představují malinkaté procento. Nejvíc mě na práci baví, že je rozmanitá, že stále aktualizuju znalosti a že každý den je jiný. Za den přijdu do kontaktu se stovkami lidí, takže jsem ráda, že mě to, jakožto obřího introverta, trochu i sociálně oťuká. Občas se v lékárně objeví Vietnamci, kteří mají radost z toho, že nemusí překonávat jazykovou bariéru. A já jako pravé banánové dítě jsem ráda, že si aspoň procvičím zdravotnickou vietnamštinu a můžu jim pomoct, aniž by došlo z nějaké strany nedorozumění. Jediné, co stále neumím, je psát vietnamsky s diakritikou :)) (jo stydím se), tak si občas musí sami napsat na krabičku dávkování, pokud ho chtějí ve vietnamštině. Naštěstí mají pochopení a zasmějem se tomu.