Tung

Přijeli jsme s maminkou do ČR za tátou, když mi bylo 10. Česko jsem do té doby ještě nikdy neviděl, ani na obrázku. Ale děda mi říkal, že Česko vypadá jako křišťálové království, kde se lidí chovají zdvořile, tak jsem si ve své dětské hlavičce představoval Česko jako pohádkovou říši s vysokými domy, věžičkami a čistými ulicemi. Po příletu do ČR, mě ale překvapilo, jak tu byl velmi suchý vzduch (kvůli kterému jsem se velmi často šťoural v nose, páč můj nos byl plný šušní) a ulice byly skoro prázdné a smutné.

První měsíce se mi moc stýskalo po mých kamarádech a spolužácích, tak jsem si v hlavě přeříkával jejich jména, a kde ve třídě seděli. Naštěstí po 3 měsících jsem se naučil trošku česky a tak mě dali rodiče do 3. třídy. Spolužáci byli na mě hodní a velmi zvědaví, páč v té době v mém městě ještě bylo velmi málo vietnamských dětí. Někteří spolužáci dokonce mačkali moje ruce, aby zjistili, jak moc jsem byl jiný.

Svým dětstvím a pubertou jsem procházel hledáním své identity, občas jsem se styděl být Vietnamcem, protože se někteří Vietnamci v ČR v té době nechovali tak, jak by měli. A jako dítě jsem moc chtěl mít modré oči a zapadnout mezi svými vrstevníky. Ale nechtěl jsem ani být úplně Čechem, páč některé děti i dospělí si dělali srandu z mého mateřského jazyka a z mých očí; a způsob jakým se mnozí Češi chovali ke starším lidem a svým rodičům a rodině, mi nepřišlo správné. A mimochodem, balení českých holek jako Vietnamec, nebylo lehké - nejdřív ji musíte přesvědčit, že vnímáte a cítíte to samé jako ony - a to zabere statisticky přesně aspoň 2,75x více času než pro standardního Čecha!

Gympl byl mnohem lepší, protože spolužáci byli moudřejší a už si nedělali srandu z mého vietnamství. V této době jsem se snažil, co nejvíc dozvědět o Vietnamu, hltal jsem wikipedii a stránky o vietnamských dějinách a demokratických snahách ve Vietnamu. Během studií na Matfyzu jsem se skromně snažil o aktivistické činnosti, aby Vietnamci byli vnímáni objektivněji, ale i více osobněji - to mi nejvíce pálilo.

Díky vietnamské snaživosti se mi v práci poměrně dařilo a tak jsem se dostal do ciziny. Pracuju jako anti-hacker, kdy chráním firmy před kybernetickými útoky a hrozbami. V oboru jsem se nejdříve dostal do Curychu l největší evropské bance a nyní jsem v Londýně u nejznámější sociální sítě. A ve světě, když se mě lidi zeptají, odkud jsem, tak hrdě řeknu, z Vietnamu. Ale když pro konverzaci zbyde více času, tak též hrdě řeknu, že jsem vyrůstal v ČR a umím česky. Během posledního 3. kola interview, kdy jsme zpovídali budoucího kolegu, jsem mu pogratuloval česky - kolega byl na 5 sekund v šoku. Od té doby jsme se s kolegou blízkými kamarády.